Stojím na štandu a v botách mi šplouchá. Jsem promočenej na kost a při každým pokusu se zahřát jen víc kosnu, jak se ty mokrý věci na těle ždímou. Tak tohle je to skotský lezení, na který jsem doma shyboval. Všudypřítomnou vodu má na svědomí dvouhodinový nástup v lijáku s nadějí, že déšť se změní v sníh ještě pod nástupem do vybrané linie. Konečně má můj parťák – místní horský vůdce – štand. Snažím se lézt co nejrychleji, abych se trochu zahřál do poslední nejtěžší délky. Bílá námraza se pomalu rozpouští a po skále crčí voda. Dva dobrý abalaky za volný blok a nalézám do převisu. Voda mi teče do rukávů a tak se ji snažím vyklepat ven. Můj parťák nervózně koučuje. Už dlouho jsem neměl takhle natečeno. Jen něco neulomit, tohle je totiž Babylon.
Vo co go?
Každý rok pořádá BMC (British Mountaineering Council – něco jako naše ČHS) mezinárodní setkání lezců z celého světa. Jeden rok v létě a další v zimě. Protože britští lezci jsou známí svými výstupy v horách, rozhodl jsem se do jejich kolébky letos podívat.
Where to je??
Nejvyšší horou Británie je Ben Nevis (1.344 m) ve stejnojmenném masivu na západě Skotska. Výchozím turistickým bodem je městečko Fort William. Podobný masiv – Cairngorms se do stejné výše tyčí na východě Skotska. Na úpatí Cairngorms leží horolezecké centrum Glenmore Lodge. Právě tam nás BMC pozval k týdennímu objevování Skotských hor.
Lezení a počasí??
I přesto, že hory jsou spíše podobné Krkonoším než Tatrám, získávají na serióznosti rychlými změnami počasí. Během chvíle se může počasí změnit z –5 st. C na +10 st. C s prudkým deštěm, a až jste pořádně promočení, tak se změní zpět na pořádný mráz. To vše za pořádných poryvů větru. Během našeho působení jak v Cairngorms, tak na Ben Nevisu jsme lezli v počasí, v kterém by každý rozumný lezec zůstal v suchu na chatě. Pochopil jsem, že Skotské lezení je především o neustálém sledování počasí, především hodnoty „freezing level“ (výška kde už začíná mrznout). Cesty se vybírají podle toho, jestli už jsou nad touto hranicí. Pak jsou totiž většinou pokryté slabou vrstvou sněhu – bílé, což je v pravidlech skotského lezení nezbytná podmínka pro zimní lezení.
A jak probíhal meeting??
Letos se na meeting sjelo 36 lezců z celého světa (i ze zemí jako Iran nebo JAR) aby ochutnali frťana skotského lezení. Ubytování na Glenmore Lodge bylo super. Pokoje jak v čtyřhvězdičkovém hotelu, sauna, sušárna, drytool stěna, bouldrovka, přednáškový sál a bar (moje neoblíbenější místo). Hned při vstupu mně podává ruku jeden z pořadatelů – Nick Colton, známý cestou Colton-MacIntyre na Grandes Jorasses z roku 1976.
První den jsme v dešti vylezli tři klasiky v Northern Corries, půl hodinky autem a pak hodinku pěšky nad Glenmore Lodge. Odpoledne byly drytool závody na místní stěně a cesty stavěl samotný nejlepší z místních – Andy Turner. Lezlo se pět cest toprope. Ač byly mezi závodníky i přemožitelé M12, nebylo jim to nic platné, protože cesty byly většinou ve skotském stylu – kolmé s delikátními technickými kroky. Topnout všech pět cest a vybojovat si tak první místo se podařilo jednomu borcovi z Brna. Večer měla přednášku „alpská princezna“ Zoe Hart z USA. Moc pěkná baba, ale barman byl lepší.
Další ráno po noci s barmanem bylo těžké. Navíc jsme vstávali v 5:00. Jelo se na Ben Nevis – dvě hodiny autem a to samé pěšky pod nástup. Vzhledem k deštivému počasí jsme si dali sólo klasiku na Tower Ridge společně s Alanem Hinkesem, prvním Britem co zdolal všech 14 osmitisícovek. Během výstupu jsme zachraňovali místního vůdce, který vypadl při přelézání jednoho z výšvihů a po 30m pádu do jediného čoku na štandu, ke kterému byli přivázáni ještě jeho dva klienti, zůstal viset v převisu. Klienty jsme uklidnili, vůdce vyhaulovali a lezlo se dál. Večer jsem promítal film o lezení ve Vysokých Tatrách – Matrix Reloaded a o to víc se na baru pařilo. To už mě znali i kluci v kuchyni.
Po dvou probdělých nocích a počasí stejným jako moje žaludeční problémy jsme se vydali na odpočinkový den do drytoolingové jeskyně. Střízlivý Slovinec Luka natáhl Too Fast Too Furious M12, já se spokojil s M8 a udržením obsahu žaludku. Večer promítal Dave McLeod o přelezech svých cest. Zaujala mne pasáž, kde se svou manželkou na jaře odhazovali asi 100m3 sněhu nad novým projektem, aby skála mohla vyschnout. Tento sport nazvali shoveling. Po vzoru McLeoda – abstinenta jsem šel spát. Počasí se totiž mělo zlepšit.
Další den je počasí pořád na prd. Jelo se na Ben, kde byla snad nějaká šance, že vršek bude přece jen bílý. Totálně promočení jsme s heslem Willa Gadda „in the bar by six“ dali jednu cestu a mazali dolů. Večerní přednáška držitele Piolet D'Or Asia, Yusuke Sateho a krasavice Kei Taniguchi z Japonska byla balzámem na duši. Ti Japonci vůbec nejsou upjatí či ostýchaví – což Kei dosvědčila tím, že během sedmidenního prvovýstupu cesty Samurai Direct jihovýchodní stěnou Kamet (7756m), sdílela s parťákem jeden spacák. S Yusukem jsme o jeho prvovýstupu na Kalanku (6.931m) dali řeč na baru, ale mluvil jen japonsky, takže padla celá půlka domácí slivovice, než jsem se s ním domluvil.
Vzhledem k tomu, že se chystala večerní závěrečná party, jsme se nechtěli pouštět do žádných větších akcí, a tak drytooling v jeskyni byl dobrou volbou. Načapali jsme tam Ueliho Stecka s francouzskýma kámošema, pochválili jeho novou cestu na Teng Kang Poche (6.500m) a mazali na bar. Díky mému osobnímu barmanovi jsem tuto skvělou párty, doplněnou několika rozbitými stoly, přežil v bdělosti až do samého rána (díky Alexi za ty mléčný koktejly s redbulem!). Po závěrečném tanci ve dvou, kdy DJ padl do komatu, jsem se vydal na snídani. Pak už mě jen Nick hodil na nádraží a popřál hodně štěstí na mé strastiplné cestě domů (jen neusnout!).
A co se vylezlo??
I když počasí příliš nepřálo (dle místňáků bylo super týden před meetingem a týden po něm), vylezlo se spoustu hodnotných cest. Mě a Davovi (můj místní parťák) se podařilo přelézt Babylon (VII, 8) a klukům ze Slovinska DarthVader (VII, 8) oboje na Ben Navisu v 3 gully butters. Ač jsem se moc těšil na přelez místní známé cesty The Secret (IX,9), tak na nic těžšího bohužel nebyly podmínky (a ten mrňavej Ueli Štěk to dal další týden!).
Text: Bača
Foto: Archiv autora
|