Pane Harerre od roku 1952 vyšly v naší republice zatím dvě knihy. Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Máte zájem o vydání dalších knih?
Harrer: V této věci nemohu příliš mnoho podniknout. Vše je v rukou nakladatelů, kteří vlastní všechna práva a vše bude záležet na poptávce.
Přijal byste pozvání do naší republiky?
Harrer: Absolvoval jsem už stovky besed a návštěv. Cítím se v tomto směru už unaven. Myslím si také, že to, co jsem chtěl říci, jsem už řekl. Jsou zde mladí a úspěšní lidé, horolezci, kteří budou mladé lidi zajímat určitě víc. Počítám s tím, že k propagaci filmu budu určitě zván na různá setkání. V této chvíli ještě nevím jak se zachovám.
Cítíte nějakou satisfakci, že film byl sice se zpožděním, ale přece jen natočen?
Harrer: Nepočítal jsem s tím, že film bude někdy natočen. Především jsem rád, že byl natočen ještě za mého života, kdy mohu scénář do jisté míry pravdivě ovlivnit. Byl jsem pozván na předběžné natáčky a byl jsem překvapen jak jsme s Aufschneiterem ve filmu krásní. Ve skutečnosti jsme dostali evropské šaty až po příchodu do Lhasy. Jinak jsme byli neobyčejně špinaví a otrhaní. Škoda, že tu nádheru nemůže už Peter vidět.
Který byl Váš nejzajímavější horolezecký výstup?
Harrer: Nikdy jsem neměřil pobyt v horách metrem. Viděl jsem všechny osmitisícovky a neměl jsem nadměrnou chuť na ně vystoupit. Na druhé straně si považuji i několik svých neúspěšných pokusů o zdolání Eigeru, který je fascinující. Za zajímavé považuji některé výstupy u nás např. na vrchol Kasparek, nebo vrcholy v oblasti Wilden Kaiser.
Je horolezectví sport nebo filozofie?
Harrer: Myslím si, že člověk se špatným charakterem nemá v horách šanci. Samotný sport mu nemůže poskytnout potřebnou radost, takže určitý filozofický impuls je na místě. Moje knihy byly vydány ve čtyřiceti zemích světa a dosáhly statisícových výtisků. Myslíte si, že je četli lidé, kteří byli naladěni na stejnou vlnu jako já? Určitě ne. A v tom je ta filozofie.
Jste ateista?
Harrer: Byl jsem vychován jako křesťan. Nejsilnější religiozní zážitky jsem však prožil v buddhistickém ovzduší, které mě bezesporu ovlivnilo. Buddhismus neklade příliš velký důraz na potencionální existenci Boha, jak je pojatý v křesťanství. Myslím si, že není podstatné pragmaticky věřit v Boha.Představa Boha pramení už z dětství, z našich představ, které mohou být zavádějící. Buddhismus je v tomto směru velice tolerantní.
Do jaké míry vás ovlivnil život ve Lhase?
Harrer: Dnes už vím a ztotožňuji se s úslovím, které platí doufám i u vás, že všechno špatné je k něčemu dobré. Po nekonečné cestě do zakázaného města jsem cítil toto strádání jako příkoří na své osobě. Později jsem pochopil, že nic se neděje bez příčiny a že každá příčina má své následky. Dříve jsem toužil jen po kariéře a nemohu říci, že jsem nedosáhl určitých úspěchů ve sportu, horolezectví, nebo praktickém životě. Šel jsem však za těmito úspěchy velice bezohledně a sobecky a mohu mluvit o štěstí, že jsem při těchto cestách nikomu neublížil. Mnohokráte jsem se omluvil v duchu některým lidem za svoje ne dobré jednání. Jak jsem pochopil z buddhismu, úspěchu lze dosáhnout mnohem snažší a mírumilovnější cestou, než jsem volil nevědomky já.
Bohužel, čas se naplnil, musel jsem být tolerantní i já a ukončit pro mne neobyčejné setkání s touto fascinující osobností. Když se pan Harrer dozvěděl, že se vracím přes Kitzbühl, natrhal několik jarních květin do úhledné malé kytičky s přáním, abych navštívil hrob jeho přítele Petera Aufschneitera, který je zde pohřben.
Text Pavel Roháček, foto archiv autora. |