Lezecká Revue

Henry Hoeck

7 března 1878 přišel na svět člověk mimořádně obdařený citem pro poezii, prózu, ale také pro neskutečně dobrodružný život, který prožíval převážně na horských výpravách.

Osudové seznámení Henryho rodičů bylo i na tehdejší tvrdé poměry víceméně neobvyklé. Otec Holanďan, se nechával najímat střídavě na rybářské, nebo obchodní lodě jako lodník. Při jedné z cest do oblasti irského moře byl svědkem, jak narazila irská šalupa na mělčinu a začala se rychle potápět.

Pár dobrovolníků, mezi nimi i Hoeck naskákalo do člunů a snažili se v rozbouřeném a studeném moři zachránit co se dalo. Lidských životů za takových podmínek bylo zachráněno poskrovnu. Nutno říci, že se Holanďané zachovali rytířsky a nevydrancovali loď, jak bývalo zvykem, ale odevzdali zachráněný majetek irským úřadům. Námořník Hoeck zachránil statečně několik lidí, mezi nimiž byla i jeho budoucí žena.

Později se oba rozhodli pro život v Holandsku, kde se záhy narodil malý Henry, ale brzy začali mít oba moře dost a zatoužili po životě v horách. Rozhodli se pro Švýcarsko. Nyní už je nám jasné co mohlo vzniknout skloubením dobrodružné povahy starého pána Hoecka a citově založené matky, která navíc pocházela ze sice chudého, ale o to víc slavného rodu G.B.Shaw.

A právě zde ve švýcarském  Davosu začala Henryho velká kapitola, která posunula světové horolezectví nejen po sportovní, ale především i morální stránce. Henry začal studovat lesnictví a při studiu pomáhal otci a při cestářských pracích. Po nuceném odchodu do jednoročního dragounského kurzu složil zkoušky a dostal svůj revír. Aby stihl objíždět co největší úseky, pořídil si lyže. Tento podivný předmět z něj učinil legendu.

Své lyže neustále vylepšoval a zdokonaloval. Na svět přišly jako jedny z prvních železné hrany a brzdící hole vyztužil ocelovou tyčí. Ocelové výztuhy však potřebovaly i také jeho kosti, neboť patřil k častým návštěvníkům místní nemocnice, kde šroubovali jeho kosti stejně odvážně, jako on své lyže. Odvážným však štěstí přeje. Úsměvné přezírání však přešlo posměváčky záhy, když se stal Henry nejprve mistrem své země v lyžování a později také mistrem Rakouska a Německa.

Na lyžích vystoupil a také sjel Strahlhorn, Dammastock a Oberaahorn. Velké štěstí měl při sjezdu Finstelaahornu (3750 m) kdy se s ním uvolnila lavina. Po svých úspěších na Piz Boa, Cadinsspitze, Seekogel a dalších vrcholech v Dolomitech, přišlo také ocenění v tisku a tak návraty do Davosu byly pro Henryho stále slavnější. Skončilo blahosklonné přezírání a lidé začali kopírovat jeho lyže, vyptávat se na podrobnosti. Mnozí z nich viděli lyže poprvé v životě.

Na jeho populární kamaše ze psí kůže a mazání lyží psím sádlem byly ochotni přísahat i nejváženější lidé z davoského okolí. Proslavil se také se svými neuvěřitelnými příběhy z cest, které byly vždy s úspěchem otištěny v mnoha časopisech. Některé měly i nádech tajemna. Odpovídalo to však duchu doby, které dychtilo po tajuplných okamžicích.
Obsah svého deníku nabídl časopisu Schweizsport a článek musel být několikrát přetiskován.

Píše: Po krátkém rastu při sestupu z Piz Boe, jsme procházeli údolím, které se táhlo neuvěřitelně dlouho. Celých šest hodin zabralo toto trápení v hustém dešti a řídkém sněhu. Konečně jsme nalezli malinko příznivou jeskyňku, kde jsme se rozhodli přenocovat. Partner Franz Kostner usnul téměř okamžitě, aniž by počkal na blahodárné teplo ohně. Dřevo bylo mokré a kouř, který zahltil naši jeskyňku dráždil ke kašli kupodivu jen mne. Franz spal jako pařez. Chtěl jsem připravit nějakou večeři a Franze vzbudit, ale když se kouř malinko rozestoupil spatřil jsem ke svému úžasu postavu, která šla kolem naší jeskyně a nemohla nás nevidět.

Vyšel jsem ven a sledoval postavu, která šla bez rozptylování za svým cílem. Přiložil jsem do ohně a rozběhl se za ní ale zmizela mi z dohledu. Po pár metrech jsem ji znovu uviděl stoupat do prudkého svahu po úzké rýně ve skále. Naše vzdálenost se zmenšila a já jsem postavu oslovil. Neznámý se jen otočil a pokračoval dále bez jediného slova. Nechtěl jsem příliš spěchat, aby nedošlo v už tak pokročilé době k tragedii, protože neznámý nebyl typem člověka, který se vyzná v horách a současně jsem měl obavu o Franze, aby se neudusil kouřem. Vrátil jsem se a vše bylo v pořádku. Opekl jsem slaninu, ulomil kus mokrého chleba a rozdělil se s Franzem. Do rána natekla Franzovi noha a marně jsme přemýšleli proč. Rozdělal jsem znovu oheň a vyprávěl Franzovi příběh s neznámým chodcem.

Franz tomu nechtěl věřit, že v tak pokročilé době mohl mít někdo horolezeckou aktivitu směrem nahoru. Počasí se zatím umoudřilo a začalo dokonce probleskovat slunce. S přítelem jsme se dohodli, že zde strávíme ještě jednu noc a potom rozhodne stav jeho oteklé nohy. Uvažovali jsme také o pomoci z údolí. Uložil jsem Franze do vystlaného lože a vymluvil se na to, že půjdu prozkoumat terén po kterém se budeme možná zítra ubírat. Ve skutečnosti jsem se už viděl na rýně, kde jsem naposledy spatřil neznámého. Terén byl sice příkrý, ale ne těžký. Neustále se nabízely skalní výstupky, kde se dalo stoupat jako po příkrých schodech. Nedalo se však nikde odbočit.

Stoupal jsem velice rychle, protože jsem chtěl ještě dodržet slib a prozkoumat terén. Neustále jsem měl připravenou řeč,neboť jsem doufal, že se s neznámým na cestě uvidím. Cesta však skončila a dále se dalo pokračovat pouze s horolezeckou výstrojí. Uviděl jsem však neuvěřitelnou věc. Na konci této rýny byla malá dřevěná vrátka do kterých se dalo vejít pouze v kleče. Byla širší než delší. Při pečlivém prozkoumání jsem zjistil, že vrátka nemohou jít otevřít, protože byla do předpokládané poloviny zanesena zeminou na jejímž povrchu rostla bujně tráva. Kam tedy zmizel můj neznámý, pokud nešel v noci za deště zpět? Vrátil jsem se.

Franz se rozhodl, že půjde dále sám a pokud nebude moci, přenocujeme pod širým nebem, neboď slunce začalo opět prosvítat nad mraky. Při míjení nástupu do rýny ve skále, jsem sdělil své pozorování Franzovi se kterým jsem cestou meditoval o důvodu vrátek. Asi za měsíc jsem s Francem navštívil znovu toto místo. Franz si mně neustále dobíral, ale poslušně lezl za mnou. Několikrát jsem zaváhal, zda lezeme správně. Nebylo však pochyb o správnosti cesty. Přišli jsme však na konec cesty, kdy jsem asi před měsícem viděl problematická vrátka a tam k mému údivu nebylo vůbec nic. Mrzelo mě, že jsem nezanechal nějaký důkaz o svém pobytu, ale situace byla nanejvýš trapná. Co si o tom myslel realisticky založený Franz, nevím, ale nedal to moc najevo. Dali jsme si slovo, že terén někdy dokonale prozkoumáme, ale už nikdy k tomu nedošlo'.

­

Tolik Henryho deník. Všechny Henryho články byly vždy otiskovány s patřičnou publicitou v Holandsku i ve Švýcarsku a je otázka zda si Henry s touto povídkou s nádechem Sci-Fi, chtěl přivydělat na další expedici, nebo viděl opravdu, jak později tvrdil, dvířka do Šambaly. Jeho další literární díla však byla zcela seriozní. Velkého nákladu se dočkaly publikace: Kniha sportu, Rychlé a pomalé stoupání v horách a nesčetné články v novinách a odborných časopisech.

V první světové válce byl povýšen na poručíka a byl převelen na horu Feldberg, kde podával spolehlivé meteorologické předpovědi. Nebyl by to však Henry Hoeck, aby nepovýšil strohá úřední hlášení, která podléhala určitým stereotypům na umění a nedal tam kus svého srdce. Nejedno hlášení probíhalo v básnickém duchu jako: Černé mraky přijdou brzy, což mně dneska obzvláště mrzí. Chtěl jsem dolů do kvelbu jíti a cestou svoji špínu smýti. Jakou radost měl jeho nadřízený z takových hlášení není známo. Jisté je, že musel nutně přepracovat zprávu do přijatelného hlášení.

Od roku 1901, kdy začal kloubit svoje zájmy s horolezectvím, podnikl mnoho prvovýstupů v Plessurských Alpách, Zlezl Maedrigerfluk západní stěnou, Strahlhorn a řadu prvovýstupů ve Švédských horách.

V roce 1903 podniká průzkumnou cestu do Bolívie a Peru. V doprovodu Dr. Steinmanna a Dr. Bistrauma se vydává vybaven mapou v měřítku 1:800 000 vytrženou z atlasu na výpravu s geologickým zaměřením. Chtěli výpravu využít také komerčně, projekt však dopadl katastrofálně. Ve výšce 5200 m na Cerro Tunari se zřítili dva mezci a museli být usmrceni.

Hoeckovy zápisky z této události neodpovídají vážnosti situace. Napsal: Naše batohy po pádu dostaly bizardní tvary. Konzervy otevřené sklo rozbité a chleba na kaši . Přesto jsou to krásné hory.

Vrátili se za velkého utrpení o hladu a žízni s pokorou zpět. Většina jeho literárního díla pojednává o horách. Psal je s velkým historickým nadhledem a mnohá jeho díla by se ještě dnes vešla do batohů mnohých sportovců.

Ve svých 80 letech podniká výstup do výšky 3600 m. Zde se svému doprovodu omluvil lituji, ale dále už to nejde. Umírá v roce 1951 ve Vaduzu /Lichtensteinsko/ a i v této nejtěžší životní situaci neztrácí nadhled. Na otázku jednoho z příbuzných, zda má nějakou bolest, odpověděl: Každý pionýrský čin přináší bolest.

Text Pavel Roháček.


Komentáře a doplnění:
Přidej komentář
Předchozí Další ()
Rezervujte si to nejlepší ubytování na Slovensku. Vybrat si můžete v oblíbených letních destinacích Podhájska ubytování a Velký Meder ubytování.
U nás si zaručeně užijete tu nejlepší dovolenou na Slovensku, která umí být plná relaxu a oddechu při termálních bazénech.
Chorvatsko dovolená. Levné ubytování v Chorvatsku s kontakty na majitele. Soukromé apartmány na Jadranu.
Co s sebou na hory? Kompletní nabídka oblečení, vychytávek a vybavení do hor na www.cestovnipotreby.cz.
Nejlepší ubytování na Slovensku naleznete v lokalite Podhájská ubytování
Vyhledejte si tipy na výlet v Česku podle Vašich představ. Zda Vás zajímá historie nebo turistika, atrakce najdete v každém koutě ČR. I v nejvyhledávanějších turistických lokalitách jako jsou tipy na výlet Špindlerův Mlýn nebo výlety Praha a okolí.


Logo_LV
Nejkvalitnější horolezecké lano vybírejte na Lanexu!
Proficyklodresy.cz Užijte si cyklo výlety po celý rok díky kvalitnímu vybavení na kolo.