John Elvis Harlin II (*30.červen 1935, + 22 březen 1966) byl americký horolezec a pilot US Air Force. Byl prvním Američanem, který přelezl severní stěnu Eigeru ve švýcarských Alpách.
Zahynul během druhého pokusu o Eiger, při lezení direttissimi severní stěny.
Harlinův syn, horolezec John Harlin III, je šéfredaktorem American Alpine Journalu, ročenky American Alpine Clubu.
V době otcovi smrti mu bylo 9 let.
Podle Wikipedie.
Mezi nesčetnými symbolickými pomníčky na úpatí hory Eigeru je skromný, nenápadný, ale na první pohled udržovaný
koutek s fotografií a spoustou lučních květin. Pomníčky mrtvých horolezců, mlčky předávají vzkazy nám živým,
že i oni se pokoušeli o symbiosu mezi člověkem, horou a přírodou. Co jsme byly mi, budete také,
můžeme číst v mnohých klášterech u hrobek mnichů. Důvod k zastavení nejen svých kroků, ale především myšlenek,
které se mnohdy podobají poletujícímu mastnému papíru na Zelném trhu.
John Harlin udělal na této hoře osudovou chybu, kterou nelze vzít zpět. Předal však štafetu jiným nadějným chlapcům,
svému synovi a dalším potomkům
, udělejte něco víc, nestačí jen mít rád. Hledejte cestu u sebe a poraďte dalším hledajícím.
V tomto duchu byl John Harlin, tohoto jména druhý, vychován svým otcem, učitelem přírodních věd na
univerzitě v Kalifornii. Narodil se v roce 1935. Finanční krize na amerických burzách se rodiny nijak moc nedotkla, protože se s touto krizí potýkala už mnoho let. Přírodní vědy nebyly zrovna lukrativním oborem, ale skromný plat státního zaměstnance ve školství zaručoval jakousi životní jistotu. Maminka příležitostně vypomáhala při sklizních ovoce a mladý John využíval všech volných dnů k seznamování se s přírodními krásami slunné Kalifornie. Otec byl také knihovníkem místního městečka a John byl jeho neúnavným pomocníkem při hledání titulů. Nejraději měl knihy umístěné v horních patrech regálu. To potom udivoval zákazníky opičí mrštností. Až později se přiznal také k lumpárnám, které prováděl k ne příliš zdvořilým čtenářům , nebo čtenářkám. V nestřeženém okamžiku na ně sfoukával z nejvyšších pater léty nanesený prach. Nejraději měl samozřejmě knihy o přírodě. Hltal knihy německých a rakouských horolezců o dobývání nedobytných vrcholů. Z jedné knihy si vystřihl článek a fotografii severní stěny Eigeru. Vláček zubačka, to byly pro mladého Johna přímo pohádkové bytosti. Zde zákonitě pramenila přirozená touha dobývat a poznávat dosud nedobyté a nepoznané. Na škole založil partu nadšenců, kteří byli ochotni spáchat různé ztřeštěné horolezecké kousky, při kterých měli pohotovost všichni andělé strážní. Při studiu na Stanfordské universitě patřil k nesmiřitelným rebelům. Už jenom vyslovení jeho jména nahánělo profesorům hrůzu. Rodiče Johnových spolužáků zakazovali rezolutně jakýkoliv styk s jeho osobou. Ale i jeho otec začal mít plné zuby poklidného života v Kalifornii a přestěhoval celou rodinu do Arkansasu, kde se nechal najmout francouzskou leteckou společností TWA, která provozovala noční leteckou přepravu přes buš během války s Bolívií. Aby nezůstal nic dlužen svému jménu, složil námořní zkoušky a udělal celkem závratnou kariéru uznávaného navigátora v Pacifiku. Co měla chudák matka dělat, než rezignovat a doufat, že rozum se spřátelí se štěstím a všichni přežijí.
Nesmlouvavá povaha Johna Harlina ll se záhy projevila tím, že ztratil spoustu dobrých kamarádů horolezců. Byl nesmlouvavý především také sám k sobě. Samota a neutuchající láska k horám, k přírodě, k zachování její majestátnosti ho přivedla k téměř excentrické pokoře při lezení. Ne všichni hodlali sdílet jeho filozofii, kterou sice uznávali, ale jejich názor skoba sem, skoba tam nehodlal v žádném případě tolerovat. Nebyl však, jak by se mohlo zdát egoista. Měl velmi citlivé srdce, cit pro rovnováhu lidských vztahů, touhu po přirozeném vzdělávání se, pozorováním přírody. Rebelem byl jen tehdy, když cítil, že je příroda, nebo někdo bezmocný urážen. Tyto vlastnosti se zalíbili při jednom z horských výstupů mladé studentce a později analytičce Merilin Milerové. Tento vztah ocenila tím, že souhlasila s nabídnutím sňatku. V květnu roku 1956 se už plazil malý John Harlin lll při úpatí Yosemitské věže Lost Arrow a matka trpělivě čekala na manželův návrat ze stěny. Aby bylo více diváků, nezahálel a za 9 měsíců se narodila dceruška Andrea. Bohužel od této doby se začaly nad touto idylickou
a dobrodružnou rodinou zatahovat mračna a osud splétal neúnavně svoje tenata. Dostal povolávací rozkaz a narukoval
na letiště ve Švýcarském Bernu. Od této chvíle viděla rodina Johna jen zřídka kdy. Začal létat rutinné lety
nad celou Evropou a Afrikou. Často také sedlal bombarďáky F100 Americké armády a převážel je na určená místa.
Volný čas využíval k výstupům v Dolomitech, nebo Wilder Kaiser.
V roce 1962 vycítila Merilin, jako vystudovaná
analytička, že se v manželové hlavě rodí něco mimořádného. Jako by mu četla myšlenky. John se domluvil
s mnichovanem Konrádem Kirchem, že se pokusí vylézt Eiger severní stěnou.
Merilin pocházela sama z jedenácti dětí z nichž osm dosáhlo univerzitního vzdělání a sama věděla co znamená
rodinná pospolitost a pomoc. Rozhodla se vytvořit Johnovi rodinné zázemí a po celou dobu příprav podporovala
oba lezce. V táboře obdivovali odborníci brilantní styl obou partnerů a nebylo nejmenších pochyb, že budou úspěšní.
Adrenalinový čas skončil vítězstvím. Eiger není zrovna hora, na kterou se musí brát kyslíkový přístroj,
její zdolání je ale oceňováno nejen v horolezeckých kruzích.
John Harlin byl první americký úspěšný horolezec na Eigeru. Sláva byla veliká a dotkla se i amerického velení letecké základny a udělila Harlinovi mimořádnou dovolenou. Harlinovi ji strávili po svém, v Chamomix. Zlézali v jeden vrchol za druhým a byli jako malé děti. John lll napsal ve svých vzpomínkách, že to byla nejšťastnější doba jeho mládí s rodinou.
Ačkoliv se tomuto plavovlasému anděli, jak byl John důvěrně nazýván, vojenská kariéra vyvíjela docela
slibně, tušila Merilin, že svého horolezeckého fanatika doma neudrží. Byla by raději viděla muže v uniformě důstojníka
doma než v rozedrané košil někde v ledových stěnách. Ale John si vypíjel svůj osudový kalich. Podnikl ještě pár
rodinných výstupů, dokonce i na Montblanc který poutavě popsal později John lll ve svých příspěvcích
v Americkém horolezeckém časopisu Moderní lezení.
John lll se stal také nejprve šéfredaktorem a později spolumajitelem tohoto časopisu.
Smrt svého otce a svou činnost v horách popisuje takto.
: Tragédie 22 března roku 1966, smrt mého táty v severní stěně Eigeru, kterou se rozhodl znovu zlézt
tentokrát direttissimou,
zasáhla naší rodinu jako kulový blesk. Děda, který nám přišel smrt oznámit, nejprve pogratuloval mámě k diplomu
na biologické fakultě a mezi řečí jen pronesl slova o tragédii na Eigeru. Měl jsem deset roků a dnes už vím jak mámě bylo,
ale já jsem doufal, že tátu znovu uvidím a že to je jen jeho další problém, který on opět vyřeší.
Rodina se po tragédii přestěhovala do Seaetlu, kde vyučovala Merilin na tamější univerzitě biologii.
John lll se začal s plnou vervou věnovat lyžování a získal několik mládežnických titulů v bězích na dlouhé trati.
Ovšem volání divočiny, která kolovala v jeho neposedném těle, byla větší než třpyt medailí. Jeho pohled zpět na úspěchy
otce umocněné dobrodružnou četbou spisovatele Jacka Londona nenechal nikoho dlouho na pochybách,
že dojde brzy na změnu rytmu v jeho životě. Jako třináctiletý podnikl se skupinou horolezců ze Seattlu přejezd
severní tundrou. Téhož roku zlezl nejvyšší horu v Brook Range Mount Chamberlin. O rok později sjel na indiánském kajaku
poprvé řeku Kongakot vtékající do jezera Beaufort.
Studia na Kalifornské univerzitě v Santa Barbara mírně utlumila jeho dobrodružný a bezstarostný rozlet.
Nabýváním vědomostí ve škole získával postupně také nepostradatelné analytické myšlení, skloubení síly,
intelektu a soustředění. Všechny tyto vlastnosti hodlal využít pro další dobrodružné skalpy.
Osud však přeřadil Johna lll na jinou kolej. S neutuchající vervou nasával dál divokou přírodu Amerického západu
až do momentu, kdy spatřil nádherné pastely, akvarely a linoryty okouzlující studentky Adele Hammondové
na výtvarné výstavě Univerzity v Santa Barbara. Při diskuzích s ní začal nabývat dojmu, že sounáležitost s přírodou
lze zažívat nejen zdoláváním vrcholků, ale také sjednocením s jejími životodárnými duchovními aspekty.
Postupně nastal ideální stav mysli pro zamýšlené manželství spoutané horolezeckým lanem.
Ovšem všechny hory vyzývají. Vyzývají některé méně, některé přímo vábí. Eiger však přitahuje jako magnet.
V roce 1978 odjel John lll, ještě s teplým diplomem z Univerzity, Adelou a sedmi kamarády do oblasti pod Eigerem.
Odjezd byl poznamenám tragedií jeho dobrého přítele Chucka Hospidales, který zahynul při tréninku na Eiger
v Kanadských horách. John si při té příležitosti vzpomněl na svou matku, která musela překonat podobný smutek
při smrti jeho otce. V jeho mysli došlo k převratnému zlomu. Domluvil se s kamarády, že poleze sólo pouze do místa,
kde zahynul jeho otec. Ačkoliv ne bez šancí pro zlezení této hory smrti rozhodl se pro tento čin.
Při dosažení onoho osudného místa otcovy tragedie položil na skálu malou kytku a prstem na stěnu napsal
miluji Tě, John.
V tichosti pobyl několik minut, ostatně nebylo možné sestoupit , k vůli slzám, které nemohl potlačit.
Byla to poslední hora, kterou zlezl. Zavrhl i myšlenku živit se jako horský vůdce.
Manželka Adele dala jeho životní dráze jiný směr. Na její popud založili horolezecké nakladatelství Chockstone Press.
Pro její výtvarné nadání, cit pro estetično a Johnův vědecký fundament si zanedlouho získal časopis
velkou popularitu nejen v USA.
Jeho horolezecké rady, praktiky a zkušenosti se vlezly do třídílné knihy o 1200 stránkách nazvanou-
Lezení v severní Americe.
Tým Harlin–Hammondová založil nadaci pro chudé horaly v oblasti Huaskaránu a jiných Peruánských hor.
V roce 1990 dostali John a Adele ocenění na summitu horolezeckých časopisů, za přínos a životní pomoc
pro chudé horské oblasti a Adele zvláštní ocenění za umělecké ztvárnění časopisu.
Své ocenění komentoval John velice skromně: Žádné ocenění nemůže nahradit,
nebo vyjádřit prvotní napětí mezi horou a člověkem. Teprve závěrečné podání ruky toto napětí uvolní.
Jestliže čtenář vycítí v článcích časopisu toto napětí a uvolnění, budu šťasten.
Text: Pavel Roháček.
|